Andělé bez hranic

V roce 1982 se konala pozoruhodná událost. Na univerzitě v Paříži výzkumný tým, vedený fyzikem Alainem Aspectem, provedl experiment, který by se mohl ukázat jako jeden z nejvýznamnějších experimentů ve 20. století. O tom jste však ve večerních zprávách neslyšeli. A pokud nemáte ve zvyku číst vědecké časopisy, tak jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani jméno Aspect, ačkoli jsou zde tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.

Aspect a jeho tým odhalili, že za jistých okolností jsou subatomární částice, jako např. elektrony, schopny okamžitě komunikovat spolu navzájem bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. A je jedno, jestli jsou od sebe 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů daleko.
Nějakým způsobem se zdá, že každá částice ví, co ta druhá dělá. Problémem této hypotézy je porušování Einsteinova postulátu, který tvrdí, že žádná informace se nemůže šířit rychleji než je rychlost světla ve vakuu.  Poněvadž cestování rychleji než rychlost světla je stejné jako zlomení časové bariery. Tato děsivá výhlídka způsobila, že někteří fyzici zkoušeli přijít s propracovanými teoriemi, jak uspokojivě vysvětlit Aspectův nález. Ale někteří přišli  ještě s radikálnějšími vysvětleními.

Tak například David Bohm z Londýnské univerzity věří, že Aspectův objev znamená, že objektivní realita neexistuje, a to navzdory zdání vší pevnosti vesmíru, který je v podstatě přelud, obrovský a okázale podrobný hologram.

Abychom porozuměli, proč Bohm činní toto překvapující tvrzení, musíme nejdříve trochu porozumět, co je hologram. Hologram je trojrozměrná fotografie, vytvořená pomocí laseru.
Aby byl vytvořen hologram, vyšle se laserový paprsek, který je rozdělen na skrz polopropustné zrcadlo. Předmět, který je fotografován, je nejprve zalit světlem jednoho laserového paprsku, paprsek se odrazí od předmětu, pak se tento paprsek setká s tím druhým, a vznikne výsledný interferenční vzorec, který  je zachycen na film.
Když je film vyvolán, vypadá jako nesmyslná zmeť světelných a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem, objeví se trojrozměrný obraz původního předmětu.
Tři-rozměrnost takového obrazu není jediná pozoruhodná charakteristika hologramu. Jestliže hologram růže je rozdělen na půl a pak osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže.
A jestliže tyto poloviny budou znovu rozděleny, každý kousek filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Narozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje všechny informace o celém obrazu.

"Celek v každé části“, což  je přirozená vlastnost hologramu nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění organizaci a řádu života. Po většinu své historie, západní věda pracovala s předsudkem, že nejlepší cesta k poznání fyzikálních fenoménů, ať žáby nebo atomu, je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části.
Hologram nás učí, že k některým věcem ve vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem. Jestliže se pokoušíme rozebrat něco konstruované holograficky, nedostaneme části, ale pouze menší celek.

Tento princip motivoval Davida Bohma k jinému chápání Aspectova objevu.  Bohm věří, že příčina vzájemného kontaktu subatomárních částic, bez ohledů na oddělující vzdálenost, není v tom, že si posílají nějakých druh záhadných signálů sem a tam, ale protože jejich oddělenost je iluze. Argumentuje, že v určité hlubší úrovni reality takové částice nejsou individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního něčeho.

Aby lidem přiblížili, co má na mysli, Bohm poskytuje následující ilustraci.
Představme si akvárium obsahující rybu. Představme si též, že nejsme schopni vidět akvárium přímo a informace o tom, co se v něm děje, přichází z dvou televizních kamer, jedna namířena na předek a druhá je umístěna ze strany.
Jak se díváme na dva televizní monitory, možná budeme předpokládat, že ryby na každé z obrazovek, jsou oddělené entity. Konec konců, protože kamery jsou nastaveny v různých úhlech, každý obraz bude lehce rozdílný. Ale jak budeme pokračovat v dívání se na ty dvě ryby, posléze si uvědomíme, že zde je mezi nimi jistý vztah.
Když se jedna otočí, další také udělá lehce rozdílnou, ale odpovídající otočku; když jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně. Jestliže zůstaneme nevědomý o skutečné situaci, možná dokonce dojdeme k závěru, že jedna ryba musí okamžitě komunikovat s druhou, ale tak to jasně není.

Toto, říká Bohm, je přesně to,  o co jde mezi subatomárními částicemi v Aspectově experimentu.
Podle Bohma, domnělé nadsvětelné spojení mezi částicemi nám ve skutečnosti jen říká, že existuje hlubší úroveň reality, která je před námi utajena, komplexnější rozměr za naším, jako je v naší analogii akvárium. Vnímáme objekty, jako jsou subatomární částice, vzájemně oddělené, protože vidíme jen část jejich reality.  Takové částice nejsou oddělené částice, ale aspekty hlubší základní jednoty, která je vlastně holograf a nedělitelná jako předtím zmíněná růže. A protože všechno ve fyzikální realitě je složeno s takových "vzorů", vesmír sám je projekce, hologram.

Vedle jeho fantomové přirozenosti, takový vesmír by měl i jiné dosti překvapující rysy. Jestliže zjevná oddělenost subatomárních částic je iluzorní, znamená to, že hlubší úrovně reality ve vesmíru jsou navzájem nelokálně propojeni.
Elektrony v atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které obsahuje každý losos, který plave, každé srdce, které tluče a každá hvězda, která bliká na nebi.
Vše proniká vše, ačkoli lidé můžou kategorizovat, přihrádkovat, a dále členit různé fenomény ve vesmíru, všechna rozdělení jsou umělá a všechna příroda je souvislá pavučina.
V holografickém vesmíru, čas a prostor nemůžou být dále nazírány jako fundamentální. Protože pojmy jako poloha, selhává ve vesmíru, v kterém nic není opravdu oddělené od všeho ostatního, čas a tří-dimenzionální prostor, jako obraz ryby na TV monitoru, musí být nazírán jako projekce tohoto hlubšího řádu.

V jeho hlubší úrovni je realita jakýsi druh superhologramu, v kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být možné někdy dosáhnout superholografické úrovně reality a vytrhnout výjevy z dlouho zapomenuté minulosti

Co ještě superhologram obsahuje, je otevřená otázka. Dejme tomu, že takový superhologram je matrice (matrix), který dává zrod všemu ve vesmíru, obsahuje všechny subatomární částice, které byli nebo budou - každé utváření hmoty a energie, které je možné, od sněhových vloček ke kvasarům, od velryb ke gama-paprskům. Může to být viděno jako druh kosmického skladiště "Všeho, co je".
Ačkoli Bohm připouští, že neznáme zatím žádný způsob, jak poznat, co ještě jiného může ležet ukrytého v superhologramu,odvažuje tvrdit, že nemáme žádný důvod předpokládat, že neobsahuje více. Nebo jak tvrdí, možná že superholografická úroveňreality je jen pouhý stupeň, za kterým leží "nekonečnost dalšího rozvoje".

Bohm není jediný badatel, který našel důkaz, že vesmír je hologram. Stanfordský neurofyziolog Karl Pribram pracoval nezávisle na poli výzkumu mozku a je též přesvědčen o holografické podstatě reality.
Pribram došel k holografickému modelu při uvažování nad hádankou, jak a kde je uložena v mozku paměť a vzpomínky. Po desetiletí dlouhých studii ukázal, že spíše než omezená na a určitou oblast, je paměť rozptýlena po celém mozku.
Po sérii zásadních experimentů v roce 1920, mozkový specialista Karl Lashley objevil, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat řadu úkolů, které se naučila před operací. Jediný problém byl, že nikdo nebyl schopen přijít s vysvětlením  tohoto podivného ukládání paměti, založený na principu "celek je v každé části".

Pak v roce 1960 se Pribram setkal s holografickým modelem a uvědomil si, že našel vysvětlení, které vědci hledali. Pribram věří, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech, nebo malých seskupeních neuronu, ale ve vzorcích nervových impulsů, které křižují mozek skrz na skrz stejně, jako světlo laseru interferuje celou oblastí kousku filmu, na němž je holografický obraz. Jinými slovy, Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologram. Pribramova teorie také vysvětluje, jak lidský mozek může hromadit tolik informací v tak malém prostoru. Bylo odhadnuto, že lidský mozek má kapacitu zapamatovat si něco v řádu kolem 10 miliard  bitů informací během průměrného lidského života (nebo přibližně ten samé množství informací obsažené v pěti svazcích Encyklopedie Britannica).
Podobně bylo objeveno, že vedle jeho jiných schopností, hologram vlastní ohromující kapacitu pro ukládání informací - jednoduše při změně úhlu, pod kterým dva paprsky zasáhnou kus fotografického filmu. Tak je možné zaznamenat mnoho různých obrazů na ten samý povrch. Bylo demonstrováno, že jeden čtvereční centimetr filmu může pojmout až 10 miliard  bitů informace. Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoliv informaci, kterou potřebujeme, z ohromného množství uskladněných informací se stává mnohem více pochopitelnou, pokud si představíme, že mozek funguje jako podobně jako hologram. Jestliže se váš přítel zeptá, abyste mu řekli, co vám přijde na mysl, když řekne slovo "zebra", nemusíte nemotorně třídit pozpátku skrze ohromné a buněčné abecední soubory abyste dospěli k odpovědi. Namísto toho se nám vybaví asociace jako "pruhovaná", "podobná koni", a "zvíře žijící v Africe"  napadne téměř okamžitě.

Vskutku, jedna z nejvíce udivujících věcí kolem lidského myšlenkového procesu je, že každý kus informace se zdá být okamžitě souvztažný s každým ostatním kouskem informace. Protože každá část hologramu je nerozlučně navzájem propojená s každou další částí. Je to možná prvotřídní příklad navzájem souvztažného systému v přírodě.

Uskladnění paměti není jediná neurofyziologická hádanka, která se stává jasnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Další je, jak mozek může překládat lavinu frekvencí, kterou přijímá přes smysly (světelné frekvence, zvukové frekvence, a tak dále) do konkrétního světa našeho vnímání. Kódování a dekódování frekvencí je přesně to, co hologram dělá nejlépe. Právě hologram funguje jako jakási čočka, překládací zařízení schopné přeměnit zjevně nesmyslnou změt frekvencí do souvislého obrazu, Pribram věří, že mozek také zahrnuje čočku a užívá holografické principy, aby matematicky konvertoval frekvence, které přijímá skrze smysly do našeho vnitřního světa vnímání.

Působivé množství důkazů naznačuje, že mozek užívá holografický princip. Proto není divu, že Pribramova teorie, získává rostoucí podporu mezi neurofyziology.
Argentinsko-italský badatel Hugo Zucarelli nedávno rozšířil holografický model do světa akustických jevů. Rozpačitý z faktu, že lidé mohou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by museli pohnout hlavou, i když jen naslouchají jedním uchem. Zucarelli dospěl k tomu, že holografický princip může vysvětlit tuto schopnost.
Zucarelli také vyvinul technologii holofonického zvuku, metodu záznamu schopnou reprodukovat akustickou polohu s téměř tajemným realismem.

Pribramova víra, že naše mozky matematicky konstruují "tvrdou" realitu v závislosti na vstupních  frekvencích, tak získala  dosti velkou experimentální podporu.
Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší řadě frekvencí, než se původně myslelo. Výzkumníci odhalili, například, že naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně závislý na tom, co je dnes nazvané "osmotické frekvence", a dokonce buňky v naších tělech jsou citlivé na širokou řadu frekvencí. Takováto zjištění nám naznačují, že zaleží jen na  holografické působnosti vědomí, jak jsou  takové frekvence vytříděny a rozčleněny do konvenčního způsobu vnímání.

Ale ještě překvapivější výsledek dostaneme, když spojíme Pribramův holografický model mozku spolu s teorií Davida Bohma. Co se stane? Jestliže je hmatatelný svět jen druhotná skutečnost a to, co je "tam venku", je jen změt frekvencí, a jestliže je také hologram a jen vybírá určité frekvence z této změti a pak je matematicky transformuje do smyslového vnímání, co se stane s objektivní realitou?
Řečeno zcela jednoduše, přestává existovat. Jak východní náboženství dlouho avizují, že materiální svět je Mája, iluze, ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se skrz fyzický svět, nejde o nic, než o představu.
Jsme vlastně "přijímače" plovoucí skrz kaleidoskopický oceán frekvencí, a co vybereme z tohoto oceánu a proměníme do fyzické skutečnosti je jen jeden kanál z mnoha, která lze získat  ze superhologramu.

Tento překvapující nový obraz skutečnosti, syntéza Böhmova a Pribramova pohledů, byla pojmenována jako holografické paradigma, a ačkoli mnoho vědců se k němu postavilo se skepticismem, jiné to přitáhlo. Malá, ale rostoucí skupina výzkumníků věří, že to může být jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda dosud dospěla. Více jak to, většina věří, že může řešit některá mysteria, která nebyla vědou předtím vysvětlitelná a dokonce ustanovit paranormální jevy jako součástí přírody. Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama, si všimli, že mnoho parapsychologický fenoménů se stává mnohem srozumitelnější v termínech holografického paradigmatu. V vesmíru ve kterém individuálních mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné části většího hologram a všechno je neskonale vzájemně propojené, telepatie může být pouze zpřístupnění holografické úrovně.

Je mnohem snazší porozumět, jak informace může cestovat, od mysli osoby "A" k mysli osoby "B" na daleké vzdálenosti a pomáhá pochopit mnoho neřešitelných hádanek v psychologii. Zvláště Stanislav Grof cítí, že holografické paradigma poskytuje model pro porozumění mnohým záhadným fenoménům, které lidé zažívají během změněných stavů vědomí.

V roce1950, zatímco vedl výzkum LSD jako psychoterapeut, Grof měl jednu pacientku, ženu, která náhle došla k přesvědčení o totožnosti ženy s druhem prehistorického plazu  Během trvání její vize, nejenže přesně popisovala všechny pocity, jako by skutečně byla plazem, ale dokonce popisovala části samčí anatomie. Popsala, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami.
Co bylo pro Grofa překvapující, bylo to, že ačkoli žena neměla žádnou dřívější znalost o takových věcech, pozdější rozhovor se zoologem potvrdil, že u jistých druhů plazů, hraje barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou úlohu jako spouštěč sexuálních podnětů.

Skutečnost této ženy nebyla ojedinělá. Během průběhů jeho výzkumů se Grof setkal s příklady pacientů identifikující se vlastně s každým druhem na evolučním stromě. Co více, shledal, že takové zkušenosti často obsahují tajemné zoologické detaily, které se ukazují jako přesné.
Regrese do zvířecího království nebyli jedinou hádankou psychologických fenoménů, se kterými se Grof setkal. Také měl pacienty, kteří se zdáli proniknout do jakéhosi druhu kolektivního nebo rasového nevědomí. Lidé s malým nebo žádným vzděláním náhle dávali detailní popis pohřebních praktik z dob Zarathustry a scén z Hinduistické mytologie. V jiné kategorii zkušeností, osoby dali přesvědčiví popis z cest mimo tělo, záblesků budoucnosti, a regresí do zjevně minulých inkarnací.

V pozdějším výzkumu, se Grof setkal s tím samým rejstříkem fenoménů i u terapeutických sezení, které nezahrnovali užití psychedelických látek. Protože společným prvkem takových zkušeností, který se objevoval, byla transcedence individuálního vědomí za obvyklé hranice ega a omezení času a prostoru, Grof je nazval "transpersonální zkušenosti“, a pozdních 60 letech pomohl založit větev psychologie nazývanou "transpersonální psychologie“, jejímuž studiu se potom plně věnoval.
Ačkoli do nově založené Asociace transpersonální psychologie vstupovalo stále více podobně myslících profesionálů, a přestože se stala transpersonální psychologie respektovanou větví psychologie, ani Grof ani ostatní nebyli schopni dlouho poskytnout vysvětlení pro takové bizarní psychologické fenomény, kterými byli svědky. Ale to se změnilo s příchodem holografického paradigmatu.

Jak si Grof nedávno všiml, jestliže je mysl jen část kontinua, labyrint, který je spojený nejen s každou další myslí, která existuje anebo existovala, ale s každým atomem, organismem, a oblastí v ohromném prostoru a času, fakt, že je schopna příležitostně dělat vpády do tohoto labyrintu, a mít transpersonální zkušenosti, se už dále nemusí zdát tak divné.

Holografické paradigma má také dopady pro takzvané tvrdé vědy jako biologie. Keith Floyd, psycholog ve Virginii, poukázal, že jestliže pevná realita je jen holografická iluze, nemůže být déle pravdivé tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše, je to vědomí, které vytváří zdání mozku - stejně tak jako těla a všeho kolem, co interpretujeme jako fyzické.
Takový obrat v způsobu v náhledu na biologické struktury způsobil, že výzkumníci poukazují, že medicína a naše porozumění léčícímu procesu může být též transformován holografickým paradigmatem. Jestliže zřejmá fyzikální struktura našeho těla je jen holografická projekce vědomí, je jasnější, že každý z nás je více zodpovědný za naše zdraví, než původní medicínské znalosti připouštějí. Co nyní nahlížíme jako zázračné uzdravení z nemoci, může být vlastně změna ve vědomí, která se následně projeví ve změně hologramu těla.
Podobně, sporná nová léčebná technika jako je vizualizace může účinkovat stejně dobře, protože v holografické sféře myšlenkové obrazy jsou stejně reálné jako "realita".

Dokonce vize a zkušenosti zahrnující "nadpřirozené" skutečnosti, se stávají vysvětlitelné holografickým paradigmatem. Ve své knize "Dary neznámých věcí", biolog Lyall Watson popisuje jeho setkání s Indonéskou šamankou, která vykonávající rituální tanec, byla schopna vytvořit úplný háj stromů náhle mizejících ve vzduchu. Watson líčí, že jak on a ostatní udivení diváci sledovali tu ženu, způsobila, že se stromy znovu objevili a pak znovu zmizely a objevili, několikrát za sebou.
Ačkoliv běžné vědecké chápání není schopno objasnit takovéto události, události podobné výše uvedené nás stále více ubezpečují, že skutečná realita je pouze holografickou projekcí.

Jestliže toto je pravdivé, bude mít holografické paradigma hluboké důsledky, neboť to znamená, že takové zkušenosti jako jsou Watosnova nejsou obecnou zkušeností jen proto, že naše mysli jsou programovány vírou, že to nejde. V holografickém vesmíru nejsou žádná omezení v rozsahu, v jakém můžeme měnit strukturu reality.
Co my vnímáme jako realitu je jenom plátno, čekající na nás, abychom na něj mohli kreslit obrazy, které chceme. Vše je možné, od ohýbání lžíce silou mysli až po neuvěřitelné události, které zakusil Carlos Castaneda během jeho setkání s Donem Juanem.

Neboť magie je naše vrozené právo - ne zázraky, je to jen naše schopnost programovat realitu, jak chceme, jako když jsme třeba ve snu.
Vskutku, dokonce naše základní názory na realitu se stávají podezřelé, neboť v holografickém vesmíru, jak Pribram poukázal, že i náhodné události musí být viděny jako založené na holografických principech a tak i determinovány. Synchronicity nebo významné schody okolností náhle dávají smysl a všechno v realitě tak musí být viděno jako metafora, neboť dokonce i ty největší náhody vyjadřují nějakou hlubší symetrii.

Zdali Böhmovo a Pribramovo holografické paradigma bude přijato vědou, nebo bude ignorováno, zůstává otázkou, ale jisté je, že už mělo vliv na myšlení mnoha vědců. A i kdyby bylo shledáno, že holografický model neposkytuje to nejlepší vysvětlení pro okamžitou komunikaci, která se zdá probíhat mezi subatomárními částicemi, přinejmenším, jak poznamenal Basil Hiley, fyzik z Londýna, Aspectův objev naznačuje, že musíme být připraveni radikálně uvažovat o novém pohledu na realitu.

 Zdroj: http://transformace.org/clanky/holograficke-paradigma/