Z každé krize vzchází šance k znovuzrození
„Nemůžeš si připravit omeletu, a přitom nerozbít vejce.“
Joseph Campbell
To, co bylo předtím, musí změnit formu,
aby mohlo dojít k znovuzrození, a během
tohoto procesu, je stará forma zničena.
Je snadné filozofovat a přijímat změnu, mluvíme-li abstraktně, ale mnohem obtížnější to je, mluvíme-li o vlastním životě. Jako lidské bytosti máme ve zvyku lpět na rutině, na koždodenních rituálech, na svém oblíbeném křesle, na svém místě na parkovišti, na své straně postele. To vše ve snaze poskytnout sami sobě určitý druh jistoty a kontroly nad tím, o čem tajně víme, že je naprosto neovladatelným vesmírem. Proto se změny bojíme – okrádá nás o pocit bezpečí, kterému jsme přivykli, a vrhá nás do emocionálního volného pádu.
Takové je naše dilema – protože tak, jak je nezvratné, že se Země bude dál otáčet, je jisté, že nevyhnutelně dojde ke změně. A ta se vždy hlásí ve formě ztráty – když ztratíme své mládí, přijdeme, o kásnou postavu, vlasy, či zuby, když ztratíme zaměstnání, svoje sny a energii k jejich naplnění. Ztrátu pocítíme, když naše děti vyrostou a my přijdeme o jejich nevinnou, bezpodmínečnou lásku, když se rozejdeme s těmi, kdo byli našimi blízkými, když nám smrt vezme prarodiče a pak rodiče a najednou jsme nejstaršími v rodině my. Ztrátu zakusíme, když ze světa odejdou naši přátelé nebo naši milovaní a my zůstaneme sami, plni bolesti. Ztrátu poznáme, když zestárneme a už nejsme vitální, pevnou vrstvou společnosti, ale pouze jejími měkkými okraji. A ztráta přijde, až nakonec vyplujeme z přístavu svého těla, abychom se vrátili do říše ducha.
Život je řadou bolestných loučení a loučení nikdy nebývají snadná. Na druhé straně rozloučení je také shledání: na druhé straně oproštění se od starého je přivítání nového.
Právě na cestě mezi člověkem, jakým jste byli a člověkem, jímž se stáváte, probíhá veškerý tanec života.
Proto jsou těžké časy obvykle chvílemi, kdy dochází k největšímu množství změn. Možná to nejsou příjemné zážitky a rozhodně vám při nich není dobře, ale jsou nabity příležitostmi k velkým procitnutím. Z každé krize vzchází šance k znovuzrození.
„Tragédie nám slouží jako rychlovýtah k výšinám Ducha.“
Dan Millman
Protože nemáme jiné místo, kam bychom se ve svém smutku uchýlili, obracíme se do svého nitra a nalézáme nová spojení, která nám slouží jako zdroj klidu a jasu. Odhalili bychom tyto vnitřní říše i za jiných okolností? Možná. Naše bolest a zoufalství však celý proces urychlily.
Svou odvahu neposilujeme tím, že jsme každý den šťastní, ale tím, že překonáváme těžké časy a čelíme protivenstvím.Není snadné přijímat těžké chvíle spíš jako dary než jako nespravedlivé tresty. Když se ocitnete uprostřed tragédie, máte pocit, jako by na vás tuto mizérii seslal sám Bůh. „Je mi jedno, jestli je v tom nějaké kosmické ponaučení,“ křičí váš duch, „já nechci než učinit přítrž bolesti.“ Myslím, že bychom ani nebyli lidmi, kdybychom se nesnažili před neštěstím a bolestí couvat. Nikdy se však neodsuzujte za to, jak bolest a utrpení snášíte – v tomto ohledu neexistuje dobrý nebo špatný způsob.
Skutečnost, že těžké chvíle přijímáte neradi, neznamená, že máte méně víry nebo nejste duchovně na výši. Znamená to pouze, že jste zatím plně nerozbalili dar…
Zázrakem je to, že navzdory vašemu přístupu k protivenství a bez ohledu na to, jak dobrovolně nebo dobrovolně je přijímáte, na druhé straně na vás vždycky čeká nová síla a moudrost.
„Na mladé stromy vane silný a prudký vítr.
Ne proto, aby jim ublížil,
ale aby jejich kořeny naučil,
jak se pevně držet v zemi.“
Často jsem se ocitla vystavena větru. A byly doby, kdy jsem vítr proklínala za škody, které v mém životě napáchal. Časem jsem však vyrostla ve vysoký, silný strom s mocnými kořeny. Žehnám bolestným okamžikům v mém životě a děkuji větru. jeho neúnavná síla mne přetvořila v ženu, jíž jsem dnes.
Síla lásky je vždy nablízku, aby nás provedla skrze temné dny!
Barbara De Angelis, Tajemství okamžiku
Zdroj: www.novoucestou.cz
