Andělé bez hranic

Každý máme svoji osobní cestu, svůj Osobní příběh, který jsme zrozením na svět přišli naplnit. Dříve či později každý z nás zachytí „volání Duše“, která nás vede naším životem vstříc našemu Osobnímu příběhu. Dříve či později se v našem životě objeví různá znamení, souhry okolností a zdánlivé „náhody“, které nás vedou k naplnění našeho vlastního osudu. Pokud jsme pozorní a vnímaví, znamení a události nás vedou k naplnění našeho Osobního příběhu. To je hlavní důvod, proč jsme přišli na tento svět. Naplnění našeho Osobního příběhu dává našemu životu smysl. Aneb jak praví moudrý stařec v knize Alchymista od Paula Coelho: „Ať jsi kdokoli a děláš cokoli, když něco doopravdy chceš, je to proto, že se toto přání zrodilo v duši Vesmíru. Je to tvé poslání na Zemi. Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka.“

A tak se vydáváme na Cestu, hnáni touhou svých srdcí, sledující znamení, která nás vedou a přibližují k „pokladu“, který tušíme na konci naší Cesty. A jedině touha našich srdcí a víra, že se naše sny uskuteční , nám pomohou jít touto Cestou a vytrvat. Protože – „když si něco opravdu ze srdce přeješ, celý Vesmír se spojí, aby ti pomohl tvé přání uskutečnit.“

Ale bez odvahy vydat se Novou cestou, bez odvahy pustit se do neznáma, když vůbec netušíme, co nám další krok přinese – bez odvahy to prostě nejde. Jen odvážné srdce může následovat a naplnit svůj Osobní příběh. Mnoho lidí zůstává v „bezpečí“ svých starých vyšlapaných cest, mnoho lidí pouze sní své sny, protože nemají dost odvahy na to, aby následovali touhu svého srdce. Je těžké vzdát se toho, co máme, pro to, co ještě nemáme. A možná se taky bojíme, že vydáme-li se za svým Osobním příběhem, ztratíme lásku těch, na kterých nám záleží. A tak váháme a rozmýšlíme se, jak to udělat. Jít cestou za naším skutečným Posláním a zároveň neztratit to, co si myslíme, že máme. Možná už je na čase, abychom pochopili a uvědomili si, že skutečnou Lásku nemůžeme nikdy ztratit, že o skutečnou Lásku nemůžeme nikdy přijít. „Skutečná láska nikdy člověku nebrání jít za svým osobním příběhem. Pokud k tomu dojde, pak to není opravdová láska, ta, která mluví Řečí světa.“

Jediné, co nám brání vykročit svojí Cestou k naplnění je tedy náš vlastní strach. A není vlastně ani zas tak důležité, jak dlouhá bude naše Cesta a co nás čeká na jejím konci. Jediné, co je skutečně důležité, je sama Cesta. Každý den, který na ní prožijeme. Vše, co se během ní naučíme. Co je skutečně důležité je to, že jsme dokázali po ní vykročit a s odvahou následovat touhu svého srdce.

„Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vyšlo z Duše světa a jednou se do ní zase vrátí. Tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad.“

A ještě něco je potřeba si uvědomit a být na to připraven.

„Vždy před uskutečněním a splněním tvého snu se Duše světa rozhodne prověřit vše, čemu se člověk během putování naučil. Aby si člověk zároveň se svým snem mohl osvojit také ponaučení, jichž se mu cestou za snem dostalo. To je chvíle, kdy se většina lidí vzdává. Je to jako umírat žízní v poušti, když oáza už je na dohled. Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždy končí zkouškou dobyvatele.“

A proto prosím – Nevzdávejme to! Kromě svého Osobního příběhu máme i společný příběh lidstva jako celku tady na planetě Zemi. A ten se blíží k naplnění. Oáza už je blízko – téměř na dohled. Tak to nevzdávejme! Mnozí už jsou unaveni, věci se někdy dějí jinak, než jsme očekávali. Občas nás něco na čas zastaví či zbrzdí. Objevují se různé pochybnosti. Zda to co děláme, má smysl, zda jdeme tou správnou cestou… Jako bychom už někdy přestávali věřit.

To nové přichází jen pozvolna a není to ještě takové, jaké bychom si přáli. Zpět už to nejde a nové cesty se otevírají zdánlivě pomalu. Nevzdávejme to! Je to opravdu VELKÁ ZKOUŠKA nás všech. Směrem vzhůru můžeme stoupat jen společně – lidstvo jako celek.

Často slýchám nebo čtu, že ještě není dost lidí „probuzených“. Osobně si myslím, že probuzených už je dost. Jen ještě mnozí váhají, zda se vydat cestou svého srdce, cestou odvahy, cestou naplnění svého Osobního příběhu. Vždyť zůstávat v tom starém světě je tak „bezpečné“ a pohodlné, že? Jak dlouho nám ještě vydrží tato ILUZE?

Někdy čekáme, že se stane něco, co nás vytrhne z těch starých cest a přinese nám do života změnu. Často to opravdu tak bývá. Jen ne vždy jsou to zcela pozitivní okolnosti. Někdy tím katalyzátorem změn bývá docela prudký otřes či nepříjemný zážitek. Většinou se to děje v případech, kdy příliš dlouho přešlapujeme na místě a nebo jsme se vydali tou nepravou cestou. To naše Duše nám přináší možnost pochopit a prohlédnout.

Je třeba zůstat pozorní, vnímaví a hlavně upřímní sami k sobě. A také trpěliví. Ach jo, při slově trpělivost nám mnohým nejspíš naskakují pupínky. Ale některé věci musejí uzrát i v nás samotných. Netrpělivost a spěch může často zničit již dobře započaté procesy.

Zůstaňme tedy v klidu, spojeni se svým srdcem i Duší. V rozhodnutí jít tou správnou cestou nás podporuje celý Vesmír a srdce i Duše nás povedou ve správný čas na správná místa. Je důležité věřit, že se vše děje tak jak má a nenechat se dříve, než to Nové začne zářit, svést silou starých cest.

Otevřete oči i srdce a vnímejte krásu toho světa kolem nás. Dostali jsme velký dar, že tu můžeme být právě v této době. Prožijte svůj každý den tak nejlépe, jak je to jen možné. S láskou k sobě i ke všemu živému…


Inspiraci k zamyšlení a citáty jsem čerpala z mé oblíbené knihy Alchymista od Paola Coelho.
Pro www.vnitrnibohyne.cz napsala Mirka Petrovičová. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě jen pokud bude uvedena celá tato poznámka i s aktivním odkazem.