Proč to máme všichni správně
Opravdová moudrost je v poznání vlastní nevědomosti.
Socrates
Nastala doba otevření se energiím. Mnoho lidí se probouzí a dochází k tomu, že nejsme jen lidi z masa a kostí, ale že jsme bytosti, které jsou jen na čas součástí těla v této inkarnaci. Sbírají různé informace, které se snaží předávat. Pocit, že jsme na to přišli a potřebujeme to předat dál, tím, jsme prošli snad všichni… Snažíme se to natlačit druhým bez ohledu, jestli o to vůbec stojí. Nemůžeme je přece ochudit o to, co jsme se dozvěděli, když to tak úžasně funguje…
A když o to nestojí, tak se divíme… Další zkušenosti života nám ale ukáží, že je to trochu jinak…
Postupně, jak zrajeme, uvědomujeme si, že každý má svou cestu poznání, která je jiná než ta naše. Zkušenosti, které tím nabývá, jsou důležité pro jeho rozvoj a uvědomění… Každá bytost, na kterou se díváme, jak ji vnímáme je jen naše schopnost vidění skrze vlastní zkušenosti. Neznáme pravý záměr její duše, co si přišla prožít, čím chtěla projít… Omezenost reality, kterou žijeme ve hmotě, nám v tom brání, ale přesto máme pocit, že přesně víme, co je na tom druhém špatně, co by měl na sobě změnit, co by si měl zpracovat…
Je zvláštní, že se s tímto fenoménem setkávám právě u některých „duchovních“ lidí. Nevím, jestli je správné slovo duchovní, protože osobně vnímám, že to jediné, o co v životě jde, je uvědomit si, kdo jsme a zažít si tvoření a zkušenosti z toho plynoucí. Možná slovo duchovní tomu dává nádech něčeho mimořádného… Někteří díky tomu mají pocit, že jsou výš než Ti ostatní… Od podobných lidí občas slýchávám věty typu: „Proč chodíš tam, nemáš to zapotřebí… Proč se zahazuješ s takovým člověkem… Jsi málo otevřená, ale kdybys chodila tam… pomohlo by Ti to… Jak to, že Ti něco vadí, když Tobě by už to vadit nemělo… Přečti si tamto, protože to ti pomůže.“ Ale k čemu mi to vlastně má pomoci? K jaké nálepce? Kým bych pak byla přijata? Byla bych vědomější pro sebe nebo pro koho vlastně?
A tak si pokládám otázku. Jak hluboce tito lidé do mne vidí, aby mohli zhodnotit, jak daleko nebo blízko jsem, když to nevím ani já? Může vůbec někdo doopravdy vědět, kdo kde je? Všechno je otázka vibrací. Ti, co jsou vibračně výš, pak mohou vidět lidi na stejné nebo nižší vibraci, protože se na ni umí naladit. Ale Ti nemají snahu někoho hodnotit… Ti, co jsou vibračně níže, nemohou pojmout vibrace, ke kterým ještě nedosáhli ve svém vývoji. Ale je to jediné kritérium? Každý máme jiné vnímání… Věci, které v životě zažívám já, vnímáním jako pohyb energií a jakoby vstupování do realit. Velmi těžko se mi to někdy popisuje do slov… Když mluvím s někým, cítím ho ve svém těle, jako sebe samu. Někdy až slyším jeho myšlenky, vím, když někdo neříká pravdu… Při práci s lidmi, často jejich bolesti odcházejí skrze mne, protože to neumí nebo nejsou schopni pustit. Někdy díky tomu mohu cítit tělo jako po emočním vypětí a potřebuji čas k jeho normalizaci. Informace mi chodí různě. Někdy to jde slovo za slovem a někdy to je, jako by mi někdo vložil do hlavy blok informací a já je vnímám jako celek vědění… Prostě to pak vím… Tak to mám já a někdo jiný onak… Proto osobně nemohu říci, co je dobře a co špatně, protože nezažívám druhé, ale pouze sebe samu.
Poslední dobou mám trochu pocit, že je v duchovním světě, jak tomu říkám, „přeslazeno“. Lidé stále mluví o lásce, jak bychom se měli chovat, abychom byli láskyplní. Na internetu vídávám tam dvacet rad, jak být láskyplná, tam sedm rad, jak mít šťastný vztah, tam deset rad, jak se přijmout… Mnozí jezdí stále dokola na různé semináře, pobyty, terapie, aby byli ti správní duchovní naplněni láskou. Ale pak slyšíte, jak říkají, že se teď musí zase vrátit do té šílené reality… Ale co je ta šílená realita? To je přece to, co jsme si utvořili… Náš život je odrazem našeho nitra. Tak jak je možné, že se v něm těmto lidem nedaří a potřebují druhé, aby se cítili lépe a silnější? Z toho mám pocit, jestli to pro některé není tak trochu dřina…
Být v lásce neznamená, že se stále budeme usmívat a že ke všemu kývneme, protože ono by to tak mělo být… Také to neznamená, že budeme mít vše zpracováno… nebo se tak tvářit. Osobně neznám člověka, který už nezažívá protipól pozitivního. Mít zpracováno vše, je naprostá utopie. Pokud si někdo jen myslí, že stále může být radostně naladěn a vše s úsměvem chápat a přijímat, pak neporozuměl realitě, ve které žijeme. Je to jen vychylování se z rovnováhy k jedné ze stran duality. Ono to jde vždy na chvíli a pak to stejně sklouzne do druhého protipólu. To je zákonitost. Jediné, co můžeme změnit, je amplitudu a dobu, po kterou se vychýlíme. Stále žijeme v této realitě duality, která na nás bude vždy působit. Vědomě si neuvědomujeme, kolik v sobě máme nezpracováno z naší celé minulosti… A i když porozumíme jednomu, vyjede v nás něco dalšího, protože jsme díky řešení toho předchozího toto vypustili. A tak máme pocit, že je to nekonečný kolotoč, který se v nás opakuje. Ano a bude se to stále opakovat, dokud si neuvědomíme, že cokoliv, co v našem životě odmítáme, budeme stále dokola zažívat… Čím více odmítáme, tím toho v životě máme více… tím více to chce být přijato v rámci celistvosti.
Velmi často mluvím o tom, co nemám zpracováno. Při terapiích i přednáškách uvádím příklady z vlastního života, aby si lidé uvědomili, že jsme na tom všichni stejně. Mnohokrát jsem na nich viděla úlevu, když si uvědomili, že všichni máme co zpracovávat a oni nejsou Ti neschopní, když jim to hned nejde. U některých lidí vnímám i pravý opak… jejich myšlenky typu: ” Jak je to možné… ? Jak to, že ona něco řeší? Jak je možné, že ona má nějaké problémy. Tak to ona není tak probuzená, jak jsme si mysleli…” Takové lidi mne baví pozorovat… Jsou tak zaseklí v představách dokonalosti, že si neuvědomují, kde je pravá dokonalost… No přece v naší nedokonalosti.
