Andělé bez hranic

Během našeho života procházíme velkými změnami, i když si to někdy ani nemusíme uvědomovat. Někdy ale tyto změny přicházejí naráz a my pak cítíme, že to, co bylo pro nás  včera běžné, již dnes nedokážeme snášet.  Pak můžeme být vzteklí, vystrašení či nespokojení. Víme, že musíme něco změnit, ale netušíme co. Procházíme obdobím hledání.

 Je naprosto normální, že každý během života zkouší různé směry, kterými by se mohl ubírat. A jestli jsme někdy potkali bytost, se kterou jste měli podobnou cestu, je naprosto v pořádku, že časem se naše cesty rozejdou. Neznamená to ale, že bychom se museli rozejít i my. Pokud oba chápeme, že během života procházíme vývojem, můžeme spolu prožít celý život a vzájemně si být oporou. Chce to však notnou dávku tolerance a vzájemné úcty.

Často se ale stává, že se začne měnit jen jeden, zatímco druhý zůstává na své původní cestě, na které jsme se kdysi setkali. Pokud je ten, který se nezměnil, tolerantní a chápe, že se potřeby druhého změnily, můžou spolu oba vyrůst a mnohé pochopit. Velmi často ale trvá  na tom, aby druhý zůstal stejný jako předtím. Má totiž strach, že druhý se změní natolik, že si už nebudou rozumět a budou se muset rozejít. Ten, který touží po změně, je tak nucen chovat se a cítit vše stejně jako předtím, i když si velmi často uvědomuje, že to už není v souladu s jeho duší. Pokud si ale není svou novou cestou zcela jistý, má strach se změnit, a tak se snaží své pocity ignorovat.

Protože se ale duše potřebuje neustále vyvíjet a objevovat nové možnosti, začne mu do života posílat rozličná upozornění. Nejdříve jen náznaky, které ho mají jemně upozorňovat na novou cestu, kterou si jeho duše zvolila. Pokud jsou tato upozornění dlouhodobě přehlížena, je duše nucena začít stavět do cesty silnější připomínky, které by měly člověka již přinutit se zamyslet a uvědomit si, že je nelze ignorovat. A tak jestliže jsou ony počáteční připomínky jen občasné vhledy ve formě snu, shlédnutého filmu či  zaslechnutého rozhovoru, je další fáze již mnohem výraznější. Můžeme tak zažívat různé lehké nehody, neshody s ostatními či se mohou vyskytnout lehčí zdravotní problémy.

Duše doufá, že tyto problémy budeme brát vážně a zamyslíme se nad jejich příčinou. Lidé se však bohužel naučili tyto drobné dysfunkce ignorovat a potlačovat jejich příznaky. Bolí nás hlava? – vezmeme si lék a problém je vyřešen. Je to ale skutečně tak snadné? Bohužel se tím vůbec nic nevyřeší. A pokud nadále přehlížíme volání své duše, je nucena vytvářet pro nás stále silnější podněty. A my jsme tak nejenže ztratili schopnost být šťastní, ale jsme i nemocní, chudí, nemilovaní a celý náš život se nese v duchu strastí a bolesti.

A když naše utrpení překročí únosnou mez, začneme hledat cestu, která by nás z něj vyvedla. Zjistíme, že spousta lidí také prošla tímto obdobím a nabízí cesty, které z podobných problémů pomohli jim. Zajásáme, když  uvěříme, že když tato cesta pomohla někomu jinému, musí pomoci i nám. Ale časem zjistíme, že i když přesně dodržujeme instrukce, naše utrpení se zmírnilo jen částečně, nebo vůbec. A tak zkusíme cestu někoho jiného. Ale situace se opakuje. Stále se nám nedaří nalézt ztracené štěstí a naše duše nám posílá stále silnější upozornění.

A pak, jednoho dne, ztratíme chuť hledat cesty ostatních. Přestaneme číst moudré knihy, přestaneme navštěvovat kurzy slibující nám štěstí, zdraví či vnitřní sílu. Zůstaneme jen sami se sebou. Zpočátku je to velmi obtížné, neboť většinu života jsme naslouchali radám druhých a důvěřovali jim více než sami sobě. Teď ale už víme, že tak své ztracené štěstí nenajdeme.

A tak se poprvé v životě učíme být jen sami se sebou, naslouchat své duši a důvěřovat jejím radám.  Je to ale nesmírně těžké a my často utíkáme od nás samých a snažíme se dělat cokoli, co nás rozptýlí. Sledujeme filmy, scházíme se s přáteli a uděláme cokoli, jen abychom nezůstali o samotě pouze sami se sebou.

Ale volání naší duše je příliš silné a my ho již nedokážeme ignorovat. A postupně je pro nás stále snadnější   pobývat jen se sebou samými a občas se nám při tom podaří pocítit krátký záblesk štěstí. Když vytrváme, je pocit štěstí stále intenzivnější a my časem zjistíme, že se tomuto pocitu nic z tohoto světa nemůže vyrovnat. Dosáhli jsme cíle své cesty, na jehož konci na nás čekala naše duše.