Nejsem dost dobrý
7. 2. 2013
Za fantómy mých strachů skrývá se jedno jediné, prapůvodní prohlášení, které prochází mým životem jako červená nit, vytažená ze chřtánu samotného pána temnoty. Tisíce ztotožnění se se svými strachy mě provází celým životem. „JÁ jsem toto. JÁ jsem tamto. Tohle jsem taky JÁ. Abych nezapomněl, tamto děsné až děsivé, to jsem taky JÁ, jak jinak.“
Všechno je to příliš bolestivé. Vše se po čase hroutí, neboť jde o stromy rostlé v hnijícím blátě a živené zkaženou vodou. A tak musím pokaždé hledat nové ztotožnění, nový důvod proč jsem tam kde jsem. A všechno má společného jmenovatele. Vše pochází z jedné pokřivené afirmace. Z jednoho jediného pradávného prohlášení a zejména z toho, že jsem mu uvěřil a že jsem se s ním ztotožnil. Podle něj totiž:
„Nejsem dost dobrý.“
Jakmile je takové semeno v živné půdě podvědomí, živené kvanty energie slepé, nevědomé víry, těžko něco zastaví jeho bujení, těžko něco zastaví jeho prorůstání každým dnem mého života. Je to žába na prameni tvůrčí energie, která bublá a klokotá, připravená prozářit můj život světlem spalujícím vše temné, či s temnotou spojené. Je to žába, která je mimořádně slizká, takže i když se mi podaří ji identifikovat, i když se mi podaří mi ji uchopit, proklouzne mi. Naštěstí se ale nevrací na stejné místo a tak může zlaté světlo olizovat její naditý břich a prokluzovat do mého života a prozařovat jej radostí a štěstím.
Někdy je mezera pod odulým břichem tak velká, že cítím a prožívám život v jeho plné nádheře a dokonalosti a na zádech cítím lehké šimrání od pomyslných křídel.
Někdy se ale žába převalí a její pulsující žok plný strachů, obav, úzkostí a strachů zacpe i tu poslední škvíru a kolem se rozhostí tma a puch.
Čím více ji ale sleduji, čím více se snažím s ní hýbat, chytat ji a odtahovat, tím více je jí její pelech nepohodlný. Vrtí se a střídavě propouští víc světla. Občas to dokonce vypadá, že zmizí navždy.
A tak se snažím ji uchopovat, mačkat, lechtat… znepříjemňovat jí život v mém životě. Jsem na ni zaměřený. Možná kvůli ní nevidím jiné, důležité věci, ale momentálně cítím, že právě tohle dávné prohlášení stojí za většinou omezení v mém životě.
Každý máme takové. Je to ten tušený hlas na pozadí našich myšlenek. Je to hlas, který provází každý myšlenkový pochod. Ať už učiníme jakýkoliv závěr, jako ozvěna se naší myslí rozléhá: „Jsem nemocný. Je to moje vina. Jsem úplně sám. Nikdo mě nemá rád. Zasloužím potrestat.“ A tak činíme rozhodnutí na základě strachu.
Na základě vzorce, jemuž jsme kdysi uvěřili a uložili jej do podvědomí. Jeho uvědomováním při každém zásahu programu uloženého v podvědomí mu nedáme prostor otravovat každou naši myšlenku a nebudeme již otrávení činit otrávené závěry. Zatímco on bude s každým naším dalším uvědoměním slábnout. Neztotožníme se s ním a on přijde o zdroj energie, který jej udržuje při životě. Existuje totiž jenom díky nám samotným. Jsme to my, kdo si vytváří negativní vzorce ve vědomí a jsme to my, kdo je celý život krmí. Jsme dozorci a zároveň vězni ve svém vlastním vědomí. Hledáme svobodu kolem sebe ale přitom máme na duši mříže. A svou vlastní energií je zazdíváme hlouběji a hlouběji.
Samozřejmě. Nevytrhneme je za jediný den, či týden nebo měsíc, když kolem nich patláme beton celý život. Ale stačí je přestat obezdívat a i ten nejpevnější beton časem zvětrá.
Když si uvědomíme vlastní, základní negativní vzorec, který jsme v dětství přejali a uvěřili mu, jsme schopni jej přestat akceptovat a přestat mu posílat energii. Tím, že jej přestaneme prožívat, přestaneme jej považovat za sebe sama, tzv. ztotožňovat se s ním a budeme si pouze uvědomovat jeho přítomnost, přestaneme mu tak posílat energii, kterou potřebuje ke svému životu. Ještě nějakou dobu se bude ozývat, tím déle, čím vydatněji a častěji jsme ho dosud krmili ale jednoho dne zmizí. Možná budeme časem frustrovaní, že je stále tam a vlastně se nic nezměnilo ale i když tam bude, tak bude zase o něco slabší než den předtím. A i když se někdy neudržíme a pošleme mu nevědomky nějaký díl vlastní energie, nevadí. Nebudeme se kvůli tomu obviňovat a trestat a nasadíme opět vědomý režim neposílání energie. A jednoho dne si na něj prostě ani nevzpomeneme. Zmizí a ušetřenou energii budeme moci poslat do činností, které nás baví.
A náš život, náš svět se změní.
Lencher Falprea
Zdroj: http://www.probuzeni.blogspot.cz/#!http://probuzeni.blogspot.com/2013/02/nejsem-dost-dobry.html
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
